An préacháin agus cait...
Vrány a kočky
_____________________________________________________________________________________________________________________________________
Červená výheň západu slunce už zhasla, jako by oblohu křídlem přikryla gigantická sova s peřím hrajícím jemnými odstíny barev splývajících do černých kaněk, ve kterých jak dírky po špendlíku září vzdálené, chladné a mdlé hvězdy. Na okraji posvátného háje, schoulená v dolíku pod štíhlou stříbrnou břízou, spala dívka, vyčerpaná pláčem.
_____________________________________________________________________________________________________________________________________
Kočka se ptala...
Proč pláčeš? Vyhnali tě, že? Nevíš proč? Žádala´s více, než byli ochotni dát a dávala´s více, než chtěli přijmout. Svou touhou a upřímností, dodržováním pravidel hry, když všichni kolem podváděli, tím jsi jim rozbila křehké zdání normality, pracně vybudované rafinovanými intrikami, falešnými úsměvy. Zničila´s jim krásnou iluzi, jíž obelhávali sami sebe, strhla´s jim masku, porušila nevyslovená tabu.
Řekla´s jim nevědomky, co sami věděli a nechtěli vyslovit a ztratila´s přitom své štěstí, protože v okamžiku, kdy´s vypustila ona slova z úst, uvědomila sis jejich podstatu a poznala, že jsou pravdivá.
A právě tohle, ten lesk zoufalství ve tvých očích, naléhavá potřeba poznání a horečný zápal když jsi křičela, to je ten důvod, proč tě vyhnali, zbičovali, proč ti plivali do tváře a odkopli jako psa. Chudák, věřil, že ho pán má rád a splácel nedarované věrností, která působí bolest, není-li zasloužená. Jako se učitel bojí nadaného žáka. Lituji tě...
Vrána se smála...
Jsi hloupá, že´s doufala, jsi hloupá, že´s dávala ! Poučíš se?
Dívka plakala...