4,5 úchyláka po dvaceti letech 1. kapitola

Taková (ne) normální rodinka

Ve vkusně zařízeném obývacím pokoji seděli na koženém gauči dva naprosto stejní, asi šestnáctiletí chlapci a tvářili se velice znuděně. Velice, velice znuděně. Naproti nim na polstrovaném křesle trůnila žena, která ani ve svých třiatřiceti letech nedosáhla nohama na zem. Měla krátké,hnědé, rozcuchané vlasy, střižené do mikáda s červeným melírem a na sobě černou mikinu bez nápisů a bílé kalhoty. Celkový dojem potrhlosti dokreslovaly ponožky-boty neměla. Levá byla zářivě, fosforově zelená a pravá bílá s tmavě fialovými puntíky. I přesto však čímsi vzbuzovala respekt, a její hnědé oči přímo zářily sebevědomím.

"Takže, říkali jste, že máte prosbu. Jelikož já jsem starší, a ještě k tomu žena, má s tou svou přednost."

Dvojčata si synchronizovaně povzdychla, protože po takovémto prohlášení obvykle následoval příkaz ulidit si pokoj, nebo zaběhnout k tetě Sendrei. Nechápali, proč je to matka nutí dělat, když má plný dům služebnictva.

"Takže, mám na vás pár otázek. Pokud mi na ně pravdivě odpovíte, mám pro vás milé překvapení. Pokud ne-a věřte, že já to poznám-tak následky by mohly být nemilé. Zablokování internetu je ta nejlepší možnost."

Ups! Chlapce polilo neblahé tušení. Je možné, že by máma přišla na to, že...

" Vy dva jste otaku, že?"

Uf, nepřišla na to. Ale jak sakra ví tohle? Vždyť jediný důkaz se nachází v jejich pokoji, v podobě šifrovaného nápisu na zdi, který v překladu znamená " Geijutsu wa bakuhatsu da!" neboli "Umění je výbuch!"

I kdyby nákrasně znala abecedu, nemohla by ho přece pochopit! Určitě blufuje, ale i tak..

"Jo, mami, máš pravdu." řekli oba jednohlasně-nepotřebovali mluvit, aby věděli, co si ten druhý myslí. Výslech pokračoval.

"Takže, viděli jste Death Note?"

"Jo."

Už se ani nezabývali tím, odkud máti tohle, svým způsobem už legendární anime zná. U ní jeden nikdy neví...je stejně schopná vylézt ferratu E, jako ječet, když uvidí miniaturního pavouka a téměř vždy ví o trochu víc, než by měla.

"A co takhle Soul Eater?"

"Hai!"

" Ouran High School Host Club?"

Tohle už začíná být nebezpečné...odpovědi je naštěstí ušetřilo cosi, co e všeho nejvíc připomínalo blonďatý uragán. Hnalo se to k jejich matce, která se mimochodem jmenovala Louise, a řvalo to: "Můžem! Můžem jet! Máme místo!"

Loui si unaveně povzdechla. " Zmlkni! nebo aspoň přestaň řvát a řekni mi jasně a srozumitelně-kolik?"

"Pro všechny, i pro Sabolku!"

"Je to pravda?" obrátila se na nově příchozího, vysokého, hnědovlasého muže v tmavém obleku (který mu mimochodem kacířsky slušel).

"Jo. Ale je tu jeden malý problém-co děti?"

Byl to Dr.Václavík*, majitel soukromé kliniky, který žil i se svým partnerem v luxusním apartmá, které pořídili za peníze, jež jim vynesly hlavní role ve filmové adaptaci slavného díla In Between, režírované výše zmíněnou Louise. Literární předlohu napsala její kamarádka, známá pod uměleckým pseudonymem Near Izzumi Nox Tojita Kokoro.

Naše známá se mezitím rozpačitě drbala za uchem. " No jo, co děti? Počkat, Lea je přece otaku! Dvojčata taky a malé Buchťata jakbysmet! Já v tom nevidím problém-prostě pojedou s námi! Navzájem se o sebe postarají, už jsou dost velcí a my si užijeme."

Dvojčata sice nerozuměla skoro ničemu, ale pochopila, že se někam pojede-a s celou partou.

"Kam?!" dotázala se proto rozčileně.

Mámě se na tváři usadil spokojený úsměv.

" Mazejte nahoru a řekněte Jennifer ať vám sbalí věci na stanování a ať k tomu přihodí i můj balík. Ona už bude vědět. Jedeme na Cosplay sraz**!"

 

*nemá nic společného s houbami Václavkami, Václavským náměstím, Svatým Václavem a už vůbec né s jedním nejmenovyným ušopleskem :D :D

**Ten jsem si vymyslela, abych mohla organizaci přispůsobit příběhu. Třeba u takového Animefestu by to nešlo.